Namibijská poušť si bere zpět to, co jí patřilo

Lidem prý stačilo plazit se pískem a ruce měly plné diamantů. Díky obrovské zásobě se tu usídlilo na 700 rodin dělníků a užívaly si cesty na vrchol, přepychových domů, kina, bazénu, kasina, herny ale i nemocnice a byl tu první rentgen na jižní polokouli. Dokonce v městečku fungoval řezník, pekařství a každé ráno se rozvážel led.

Jenže, jak začalo ubývat diamantů, začalo vše pomalu upadat a rok 1954 ohlásil definitivní konec pohádkové oázy.

Nás na cestě do Kolmanskopu zastihla pořádná písečná bouře, jen kluci byli odvážní natolik, že se vydali ven z auta a schytali pořádnou nálož písku v puse, v očích a pocitu, že tady by se nechtěli ztratit. Při příjezdu k bráně jsme zahlédli dvě místní holky, co se s igelitkou přes hlavu snažily alespoň nějak uchránit před pískem. Cedule u vchodu nám ale oznamovala, že prohlídky budou až druhý den ráno. To se nám moc nehodilo do našeho plánu, ale nakonec se na nás usmálo štěstí a bez jakýchkoliv turistů jsme mohli procházet místy, ze kterých někdy trochu mrazí a někdy trochu děsí, kvůli strašidelným zvukům v kombinaci zchátralých domů a neutuchajícího větru. Fascinující místo.

Dneska je Kolmanskop ukázkou toho, jak rychle si namibijská poušť dokáže vzít své teritorium zpátky.

Foceno na Kodak Portru 160 a Canon AE-1.